Rozmohl se mi tu takový nešvar...

Nějakou dobu jsem si myslela, že od podobných čánků na čas (ba dokonce napořád) upustím. Začala mi však chybět možnost se souvisle "vykecat". IG stories na to nejsou uzpůsobené a v příspěvcích na fb člověk nemůže obrazovou dokumentaci správně "poštelovat" do textu. Na youtube by se sice další šašek (rozumějte "já") ztratil, ovšem to nijak neřeší můj (zatím nepřekonaný) odpor k mluvení do nahrávacích zařízení.

Všichni víte, že píšu knihu (a kdo to neví, tak teď to právě zjistil). Tvůrčí proces s sebou přináší spoustu úskalí. Dnes bych ráda zmínila jeden nešvar, který se mi tu rozmohl a který si tak pracovně nazývám "dělaj si co chtěj".

Nedávno jsem psala část, ve které měly dvě hlavní postavy dojít z bodu A do bodu B (konkrétně z lesa k domu jedné z nich).

Jednoduché. Prostě máme bod A, ze kterého se jde do bodu B.

Takže píšu.

A oni jdou.

A jdou.

A pak najednou...se stane věc...že oni nejdou (?)!!! Couraj se po opuštěnym baráku a čtou si sprostý básničky.

 Říkám si: Jak? Jak se to stalo? A kde se mezi A a B najedou přihodilo, že se snažím psát ve verších? Nepozastavuji se ani tak nad tím, že tematika básní je lechtivá (to zřejmě překvapí málokoho), ale VE VERŠÍCH?

Upřímně, když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že vlastně všechny mé nejoblíbenější části v knize vznikly podobným způsobem, tzn. v podstatě náhodou. Dostala jsem pocit, že se veškeré mé literární snažení děje naprostým omylem. Těžko říct, co to o mně vlastně vypovídá.

Vím, že mezi vámi jsou tací, co píšou také. Staly se podobné věci ještě někomu? Podělte se o své dojmy do komentáře, nebo mi napište zprávu (IG, FB, mail, pošlete sovu), budu opravdu ráda, když to budu moct s někým probrat a sdílet.