PRŮVODCE POSTAVAMI: MARLA & DARYLA I

Marla s Darylou jsou dvě sestry. V knize nedostanou mnoho prostoru, obzvlášť Daryla ne, to ovšem neznamená, že by to byly méně zajímavé postavy, než ostatní :)

V pra(praprapa)původní verzi knihy vůbec být neměly. Ovšem jak se příběh rozšiřoval, došlo i na krátkou část ve městě Losztock, kde obě žijí, a tak se bez nich finální verze nemůže obejít :)

LOSZTOCK

Losztock je město ležící ve vnitrozemí nedaleko Rostow. Tak trochu si ho představuji podobně jako menší verzi staré Prahy, nebo možná Český Krumlov. Má tajuplnou atmosféru a oproti přístavu Rostow plného cizinců je daleko tradičnější. Venkovské okolí Losztocku se propisuje do jeho osobitého rázu. Místo za městem, kterému se říká Holý kopec je častým dějištěm zábav a lidových slavností. Velkou inspirací mi, mimo jiné, byly malby Jakuba Shikanedera.

MOODBOARD: ZDROJ OBRÁZKŮ PINTEREST

DARYLA

MOODBOARD: ZDROJ OBRÁZKŮ PINTEREST

MARLA

MOODBOARD: ZDROJ OBRÁZKŮ PINTEREST

UKÁZKY Z KNIHY

I.

  "Nikoho nemám. A nikdo nemá mě. Jestli mě chytí a pověsí hned zítra, nebo se budu ještě pár let toulat po světě, nic zásadního se nezmění. Možná si jen přijde na své o několik ubožáků navíc. Mě nevyjímaje."

Hypnotizoval mě pohledem a stále nic neříkal. Poznal jsem, že ač nechce, soudí mě.

"Máš rodinu, Barte. Našel jsi své místo. A ano, i když se ti čas od času zasteskne, vduchu víš, že jsi se rozhodl správně. Přijal jsi svou roli a odpovědnost. Já nemám nic jiného, než ten svůj neuspořádaný způsob života."

"A zřejmě nízkou sebeúctu, pokud v tom hodláš stále pokračovat."

"Opravdu mi chceš kázat o sebeúctě, Barte?"

Zhluboka se nadechl a zakroutil hlavou.

"Já jen... když ne kvůli někomu jinému, nestojí ti za to být opatrný alespoň kvůli sobě?"

"Nijak zvlášť," odvětil jsem a ušklíbl se.

Bartholomew se usmál a protočil oči. "Jsi zkrátka ztracený případ. Tohle může spravit už jedině žena."

"V tom případě nechte s Darylou tuto záležitost raději na mně. Váš poslední pokus mě s někým seznámit a přimět se usadit za moc nestál."

"Opatrně! Ten "pokus" byla sestřenice mé manželky!" řekl naoko podrážděně.

"Omlouvám se," prohodil jsem lhostejným tónem.

Prsty si prohrábl vousy a usmál se na mě. "Já vím. Cissa není zrovna nejbystřejší," řekl tiše.

"I pytel slámy je v porovnání s ní filosof, Barte. V té rodině je jen jedna žena, která má všech pět pohromadě, a s tou ses oženil."

Ta poznámka mu zalichotila. Stále si mnul vousy.

"Zapomněl jsem, že tobě nejde o teplou večeři ani povyražení v posteli, ale spíš potřebuješ někoho, koho neunudíš k smrti svými debatami o umění, cestování a smyslu života. Nenapadlo tě ovšem, že to výrazně zužuje výběr?"

"Napadlo."

Zasmál se. Pak přimhouřil oči a zadíval se na mě.

"Ovšem Marla, Darylina sestra se ti celkem líbila."

Ano, Marla se mi kdysi zamlouvala.

"Pořád není vdaná," prohodil a mrkl na mě.

To jsem moc dobře věděl. Zmínila to hned mezi prvními větami, když jsem ji před týdnem potkal ve městě. Dokud ji někdo nepřiměje k sňatku, nemíní si odepírat žádné z tělesných radovánek. V tomto ohledu je natolik přímá, že si nenechává ani špetku tajemství a nepřístupnosti, které bych u ženy tolik uvítal.

II.

  Dlouhé tmavé vlnité vlasy měla volně rozpuštěné, což bylo velmi neobvyklé nejen ve Spojeném království. Tato nezvyklost plnila přesně ten účel, který si přála. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

Když mě sem Bart zval, věděl jsem, že to nebude bezúčelné. Mohl mi rovnou prozradit, že s nimi Marla již třetí měsíc bydlí a schovat si svou invenci na něco smysluplnějšího.

Nebo ne?

Konečky vlasů přitahovaly můj pohled k úzkému pasu. Její krásně tělo mi připomínalo, že už je to déle než měsíc, co jsem měl naposled ženu. Rozeplý knoflíček a vyhrnuté rukávy na světlé vyšívané košili odhalovaly štíhlý krk a zápěstí. Živé černé oči zářily v tlumeném světle kuchyně. Tiše jsem čekal, až vezme do rukou poslední talíře a spolu se svou sestrou se přidá k nám ostatním. Po očku kontrolovala, jestli ji pozoruji, a když zjistila, že ano, působila velmi potěšeně.

"Připíjím na našeho mimořádného hosta! A na zdraví!" řekl Bartholomew a pozvedl ruku se sklenkou vína. Udělali jsme totéž a napili se. Malý Jarek nás mlčky sledoval, načež začal neohrabaně krájet dušenou zeleninu na svém talíři. Dal jsem se do jídla.

"Kdy opouštíš Losztock, Samaeli? Víš, kam pojedeš dál?" ptala se Daryla. Pokaždé byla samá otázka. Nikdy jsem si nebyl jist, jestli to přičíst navrub starostlivosti, nebo zvědavosti. Možná bylo na vině obojí.

"Odjíždím nejpozději pozítří," odpověděl jsem. Daryla chápavě přikývla a než jsem svůj pohled sklopil do talíře, setkaly se mé oči na moment s Marlinými. Upřeně a pronikavě se na mě zadívala.

"Večer bude na Holém kopci slavnost. Bude se hrát a tančit. Mohl by ses ke mně přidat, ať si užiješ co nejvíce rozptýlení, než odjedeš," řekla.

Myslela to opravdu dvojsmyslně, nebo to byl jen můj dojem?

Pozvedl jsem koutky a nijak její návrh nekomentoval. Pak jsem svou pozornost obrátil k Daryle.

"Budu mít namířeno do Peosu. Možná do Tanárie," řekl jsem.

"Ah... " povzdechla zasněně. "Vypluješ z Rostow?" ptala se dál.

"Z Rostow nebo ze Strobniku," odpověděl jsem a vyměnil si pohled s Bartem.

"Není Strobnik zbytečně daleko?" ptala se dál.

"Jak se to vezme," prohodil jsem a zasunul do úst vidličku s kusem brambory.

Daryla se mlčky pousmála.

"Víš, jak dlouho se chceš zdržet mimo kontinent?" vystřídal ji s dotazy Bart.

"Jak dlouho bude třeba," odvětil jsem neurčitě. "Ta omáčka je výtečná," dodal jsem, abych odvedl řeč jinam. Daryla mi poděkovala a věnovala další ze svých úsměvů. Marla celou dobu mlčela. Pravou rukou urovnala své rozpuštěné vlasy za uši a kontrolovala, jestli ji při tom sleduji.

Sledoval jsem.

III.

  Ve dveřích se objevila Marla s velkým černým plédem kolem ramen. I při své přiopilosti jsem se na moment pozastavil nad překrásnou pestrobarevnou květinovou výšivkou.

"Můžeme vyrazit," zvolala vesele a usmála se na mě. Zvedl jsem se ze židle a rozloučil se s Darylou. Bart nás šel vyprovodit na dvůr.

Venku ještě nebyla naprostá tma, ale na nebi se již začínaly rýsovat hvězdy. Vzduch byl příjemně svěží a foukal lehký vítr. Bratrsky jsem se s Bartem objal a pak se společně s Marlou nechal pohltit ulicí.

Míjeli jsme další páry a skupiny, které kráčely stejným směrem. Šli jsme volným krokem. Marla se zlehka kolíbala ze strany na stranu a já se nemohl zbavit dojmu, jako by už tančila.

"Na kopec nepůjdeme," začala, když jsme byli dostatečně daleko Bartova a Darylina domu. Tázavě jsem se na ni podíval.

"Kam jinam chceš jít?" zeptal jsem se.

Zastavila. "K tobě přece," odpověděla sebejistě.

Také jsem se zastavil. Nebyla svůdně rafinovaná, ale naprosto přímočará. Znovu jsem si uvědomil, že to, co pro mě bylo nejpřitažlivější, byla vlastně má představa o ní, nikoli ona sama.

"To nepřipadá v úvahu," odvětil jsem klidně a znovu se dal do kroku.

"Samaeli, nejsem hloupá. Musí to být měsíce, co jsi měl naposledy ženu."

Měsíc a půl, pomyslel jsem si.

"Marlo, měla by sis hledat manžela a ne se nabízet kdejakému pobudovi, co projde kolem."

Zasmála se. "Ty přeci nejsi pobuda. Líbím se ti a posledně nám spolu bylo dobře."

"To nic nemění na tom, že bys měla mít na paměti své vyhlídky," řekl jsem.

Vzdorovitě zakroutila hlavou. "Nebudu si nic odpírat," odvětila.

"Marlo, sotva si někdo bude chtít vzít holku, která spala s polovinou města," pokračoval jsem výchovným tónem.

Znovu se začala smát. "Nepřeháněj. Tolik jich zas nebylo."

Na tohle jsem neměl co odpovědět. Pokrčil jsem rameny a pustil z hlavy další kázání. 

IV.

  Cissa bydlela se svým mužem v malém stavení na druhé straně Holého kopce. Pokud si Marla vzala nakonec má slova k srdci, měla by být právě tam. Alespoň jsem si přál, aby tam byla.

Darylina sestřenice mě přivítala srdečně. S díky jsem odmítl pozvání na večeři a chápavě jsem přikývl, když omlouvala svého muže, který se ještě zotavoval v posteli ze včerejších oslav. Jí samotné nebylo zrovna nejlépe, ovšem nebylo to způsobené neuváženým množstvím alkoholu, nýbrž začínajícím těhotenstvím. Pogratuloval jsem jí. Cítil jsem se šťastný, když jsem viděl, že má život, který si přála a po právu zasloužila. Život, jaký by se mnou mít nikdy nemohla.

Zeptal jsem se na Marlu, a když mi potvrdila, že spí uvnitř, ulevilo se mi.

"Tohle," ukázal jsem jí pléd, " jsem našel na oslavě," zalhal jsem.

"Ah jistě, můžeš mi ho tu nechat. Dám jí ho, až se vzbudí," odpověděla, aniž by se v jejím pohledu objevil náznak podezření či pohoršení. Cissa nikdy nebyla typ, který by četl mezi řádky a vždy každému bezmezně věřila.

"Víš, rád bych jí ho vrátil osobně a řekl při tom pár slov na rozloučenou."

"Dobře. Vzbudím ji. Půjdeš dál?"

"Počkám venku. Děkuji, Cisso."

Přikývla a vklouzla do domu. Polední slunce ukazovalo malebné okolí v nejjasnějších barvách. Po zeleném trávníku se kývalo několik kachen. Byly téměř u rybníka, když se Marla objevila ve dveřích.

"Co chceš?" řekla namísto pozdravu. Mžourala do světla.

Napřáhl jsem ruku s plédem. Trochu neurvale ho sebrala a dala si ho kolem ramen.

"Díky," řekla uraženě a chtěla jít zpět do domu.

"Marlo, počkej."

Zastavila a podívala se na mě.

"Nevím co se stalo, ale pokud jsem ti včera ublížil, mrzí mě to. Byl jsem opilý."

Ironicky se rozesmála.

"Jsi ubožák. Ale ze všech nejvíc ubližuješ hlavně sám sobě."

Nechápal jsem, co tím myslí. A nebo chápal. O to to bylo horší. Poníženě jsem sklopil zrak a otočil se k odchodu.

"Počkej," ozval se její hlas a vzápětí stála za mnou. Tázavě jsem se na ni díval. Jemně vzala mou dlaň, rozevřela ji a cosi do ní vložila. Chladný kov mě příjemně zastudil.

"Nevím, proč ti na tomhle tolik záleží. Ale mám pocit, že bys o to neměl přijít."

Podívala se na mě. Trochu šibalsky, trochu soucitně. Pak zmizela ve dveřích.

Nemusel jsem se ani podívat na předmět, který mi dala, abych poznal, co to je. Pevně jsem jej sevřel a schoval do kapsy. Celý včerejší večer se mi začal postupně vracet.