Madeleine

  Naposledy, když se Madeleine procházela po rodném panství, vypadalo jinak. Vše pokrýval bílý sníh. Ona chytala do rukou vločky a sledovala, jak se na její pokožce postupně rozpouští. Věděla, že jakmile ze zahrady vejde dovnitř, už se na dlouhou dobu nevrátí, protože ji po svatbě čeká nový život na novém místě.

S každou další vločkou svůj odchod prodlužovala, dokud si neuvědomila, že ani celé závěje a všechen čas světa jí nepomohou se lépe vyrovnat s tím, co přijde.

Pak odešla.

  Ze svatby si pamatuje jen útržky, jelikož, ačkoli jí to nebylo podobné, byla duchem naprosto nepřítomna. I když se sňatkem souhlasila, zdaleka nebyla na tak zásadní změnu připravena.

Charlese de Chagnac znala velmi málo a z toho, co stihla z několika letmých setkání ve společnosti vstřebat, měla rozporuplné pocity. Byl vysoký a o něco štíhlejší, než by podle jejích ideálů měl muž být. Se svými tmavými vlasy a pronikavýma očima působil tajemně. Na plesech tančil zřídka a ve společnosti se málokdy bavil s ostatními. Často jen mlčky pozoroval další účastníky. Madeleine se jevil povýšený. Jakoby uvnitř v duchu ostatní soudil a vyčkával, kdo vezme do rukou odvahu a bude se snažit získat si jeho přízeň.

Nikdy však neměla romantické představy o manželství. Toužila především po výhodném sňatku, aby uspokojila nároky svých rodičů a zbavila se tak tlaku, který na ni vyvíjeli. A přesně to svatba s vikomtem de Chagnac slibovala.

Dnes ví, že její muž není povýšený. Je zkrátka jen nesmělý. Není příliš obratný v začínání rozhovorů. První dny soužití ve společném panství tak převážně mlčeli. Až postupem času zjistili, že Madeleine ovládá umění konverzace za oba.

Od doby, co se stala vikomtesou de Chagnac uběhlo několik měsíců. Ve své nové roli se cítila silná a svobodná. Snažila se vyvarovat všeho, co by jí připomínalo starý život. Jakmile ji však Cecile naléhavě žádala o návštěvu, nedokázala prosbám přítelkyně odolat. Odpověděla jí obratem a začala se připravovat na cestu.

  Když dorazila do svého starého domu, cítila se zvláštně. Ačkoli uvnitř se změnilo pramálo a zahrady vypadaly stejně, jako každý rok touto dobou, něco bylo jinak.

Ona byla jiná.

Cítila, že tam už nepatří. Jakoby se vytratilo veškeré spojení, které s tím místem měla.

Dokud ji nespatřila. Seděla tiše na lavičce a mlčky kroužila očima po papíře. Cecile. Když spatřila Cecile, vše se zlomilo. V ten moment věděla, že má v srdci dost místa pro panství de Chagnac i pro svou přítelkyni.

 Cecile vypadala přesně tak, jak si ji Madeleine pamatovala. Pohlcena četbou a s tajemným úsměvem na rtech. Byla tak upoutána, že si ani nevšimla, že je Madeleine v zahradě. Když ji zaregistrovala, její obličej se rozzářil. Velmi rychle vstala z lavičky a objala Madeleine tak prudce, až ji vypadl jezdecký bičík, který ještě stále držela v ruce. Obě se tomu zasmály.  

 Pak ovšem nastala chvíle ticha. Jakoby přemýšlely, jestli začít hovor vysvětlováním a vymlouváním, proč se tak dlouho neviděly, nebo to zkrátka nechat být. Ticho prolomila Madeleine, když opatrně řekla: "Víš, nejsem si zcela jistá, jestli jsem ráda, že jsem tady," odmlčela se, " ale jsem velmi potěšena, že se vidím s tebou."  

 Cecile se zdálo, že tato jediná upřímná věta dokázala dokonale shrnout vše, co se stalo. Věděla, co předcházelo Madeleinině svatbě s vikomtem. Madeleine se jí sice se svými pocity svěřovala dost málo, prakticky vůbec, ovšem Cecile díky své citlivé a empatické povaze dokázala ledacos rozpoznat. A tehdy rozhodně rozpoznala, že její teta byla ve snaze provdat Madeleine za co nejlepší partii velmi urputná (stejně tak urputná je momentálně i ve snaze dobře provdat ji) i že Madeleine se sňatkem s vikomtem de Chagnac souhlasila především proto, aby se vymanila z jejího dosahu. Madeleinina slova pro Cecile znamenala, že se jí na panství de Chagac žije lépe než zde, ve stínu a vlivu své matky. A to bylo vše, co potřebovala vědět. Ačkoli byla samozřejmě zvědavá na všechny detaily a podrobnosti, rozhodla se dál nevyzvídat a jen mlčky přikývla. 

"Pojď, musíš si to co nejrychleji přečíst," řekla Cecile, vzala Madeleine za ruku a odvedla ji k lavičce. Poté jí dala do ruky dopis a napjatě pozorovala, jak ho čte. Madeleine měla dokonce pocit - ne,věděla to s naprostou jistotou - že si v duchu přeříkává text společně s ní. Přečetla si jej raději několikrát, aby si byla jistá. Nemohla se mýlit, obraty, které Nicolas používal, se daly velmi těžko zaměnit. Jeho styl byl poutavý a jedinečný. Natolik jedinečný, že Madeleine s jistotou věděla, že jeho dopis již četla, a to velmi podobný.

Pamatovala si přesně, jak se to stalo. Bylo to před několika měsíci. Její služebná Helene ji tehdy utahovala korzet. Vypadlo jí při tom psaní. Výmluvně se pro něj sehla, ovšem Madeleine byla - navzdory pečlivě utaženému šněrování - rychlejší. Začala dopis nahlas číst, aby Helene poškádlila. Byl to skutečně ten nejkrásnější milostný dopis, který kdy četla, plný upřímných slov lásky. Stejně, jako ten Cecilin. Helene tenkrát v obličeji úplně zrudla. Těžko říci, jestli studem, nebo rozčarováním. Když se však zvědavá Madeleine začala vyptávat, svěřila se jí se vším. Se svými nadějemi v brzký sňatek s mladým nadaným umělcem, který má zdědit krásný dům po strýci a který se snaží prosadit svým talentem ve zdejší společnosti. Heleniny oči při těch představách doslova zářily a Madeleine nemohla jinak, než jí přát, aby její touhy byly vyslyšeny a dotyčný ji co nejdříve požádal o ruku.