Konsensuální vstávání

"Cože?"

Bývá obvyklá odpověď na to, když někomu ze svých blízkých povím, v kolik jsem ráno vstávala.

"Proč tak brzo? Na co potřebuješ být ráno vzhůru 3 hodiny předtím, než začínáš v práci?"

Nadechnu se.

Vydechnu.

A pak vysvětluji, že po ránu píšu knihu.

"Aha...takže vstáváš tak brzo JENOM kvůli knížce?"

Znovu se nadechnu.

A zas vydechnu.

Potom odpovím, že ano, přičemž v zásadě nesouzním se slovem JENOM, ale to obvykle nijak nekomentuji.

Věc se má tak. Rozepsala jsem příběh a chci ho dokončit. Pokud to plánuji zvládnout, je třeba se tomu každý den (až na pár výjimek, ale o tom zas jindy) alespoň trochu věnovat. Samo se nikdy nic neudělá (a kdo má opačnou zkušenost, vítám vaše tipy a triky!). A protože jsem od povahy spíše ranní pták (řečený "raňák") než ten noční ("nočňák", vtipálky přejmenovaný na "nočník"), vyhradila jsem si čas na psaní ráno.

Jaké to má pro mě výhody?

Tvůrčí činnost vyžaduje klid a prostor pro koncentraci a právě toho se mi jakožto jedinému "raňákovi" v domácnosti dostává nejvíce brzy ráno. Do práce pak vyrážím s pocitem, že jsem dnes již něco udělala pros svůj dlouhodobý cíl a sen a to dokáže jednomu parádně zvednout náladu. Zároveň neriskuji, že budu po celém dni na jakékoli tvoření a přemýšlení unavená, nebo se k psaní nedostanu, protože jsem fungovala v domácnosti, chtěla si zavolat s rodiči, nebo zkrátka jen pobavit s partnerem. Prostě si už hned po ránu udělám jeden velký CHECK.

Jaké mohou být nevýhody?

Často se potřebuji položit do dané situace, nějakým způsobem se do psaní "dostat". Nejde to hned a stejně tak nejde to ze sebe hned setřást. Někdy jsem potom tak trochu...no..."rozpracovaná" :) Když to přeložím do srozumitelného jazyka: jsem prostě chvíli mimo, často mi to vydrží až do práce a ostatní si pak ze mě dělají šoufky, což pochopitelně velice těžce nesu. Velice. Těžce.

A co když se mi občas vstávat nechce?

Když nechce tak nechce. Vyspím se. Za jedno to jistí večer, a když večer selže a nic nepojistí, tak si dám padesát ran bičem za nesplnění úkolu a tři další dny klečím na hrachu.

Teď vážně.

Občas je potřeba upustit páru a dát si "voraz". Přibrzdit. Je těžké si za to nenadávat a sama se s tím teprve učím zacházet (někdy o tom bude další článek). Ale trocha odstupu dokáže přinést čerstvý pohled a nové impulsy a to se vždycky hodí.

Tak, a teď by mě zajímalo, jestli si do denního rozvrhu zvládnu podobně jako psaní zařadit i cvičení :)